Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velká prázdninová cesta

13. 8. 2009

 Den první - čtvrtek

 

Vzhledem k předchozímu hektickému dni jsme auto balili až ráno. To nás ovšem zaskočilo občasným slabým deštíkem, ale nebyl tak strašlivý. Děti pomohly všechno odnosit dolů, takže až na ztrátu a hledání a znovunalezení Tomova mobilu balení proběhlo rychle a v klidu.

Vyrazili jsme přesně o půl jedenácté. Ve dvanáct jsme se zastavili u větrného mlýna ve vesnici Lesná, ve kterém byla restaurace (a venku prolízačky). Bohužel čekání na jídlo bylo nekonečné, takže přestávka se protáhla na více než hodinu.

Cestou vždycky chvíli pršelo, chvíli to vypadalo, že už bude hezky.

Další zastávka byla v Dačicích. Vylezli jsme na vyhlídkovou věž (asi 138 schodů, jestli jsem dobře počítala), povídali se na památník první na světě vyrobené kostce cukru, pak k Dačickému zámku, koupili chleba a vydali se dál.

K autokempu Zvůle to už bylo jen pár kilometrů. Příjemný, docela rozsáhlý kempík. Našli jsme si místo s vyhlídkou na rybník a začali stavět stan. Při tom jsme zjišťovali první věci, které jsme zapomněli přibalit. Např. prodlužovací šňůru s rozdvojkou. ObrazekElektrickou šňůru máme sice dlouhou, ale do místní zásuvky nepasuje J.

K večeři jsme si udělali polévku s čerstvým chlebem a po umytí nádobí se vydali na obchůzku kolem rybníku. Je kolem dokola moc hezký, poměrně čistý, na břehu i v rybníku je plno nádherných balvanů.

Kempík je prima. Je to sice trošku dál k záchodům, umývárnám a zdroji pitné vody, ale těch pár dnů to takhle vydržíme.

 

Den druhý – pátek

Po deštivé noci jsme se probudili do poměrně slunečného rána. Kupodivu se nikdo nechtěl koupat. Po snídani a nezbytném balení jsme vyjeli do Slavonic.

Obrazek

  Našli jsme parkoviště pod náměstím. Rozhlídli jsme se po krásném náměstí plném měšťanských domů, v cukrárně koupili posilující marcipán a vyrazili po červené. Přes louky a lesy jsme došli k pevnostnímu opevnění, což je areál s několika bunkry, zátarasy a překážkami z ostnatých drátů. Do jednoho malého bunkru zvaného řopík jsme se s průvodcem podívali. 

První větší zastávka byla u rybníka. Gábinka se hned vyslíkla, že se bude koupat. Nám ostatním až tak horko nebylo. Nakonec tam nevlezla ani po kolena.

Pokračovali jsme kolem dalších rybníků až k bývalé slovanské vesnici Pfaffenschlag. Tam jsme našli zbytky bývalých základů bývalých domů. Bylo to působivé, zarostlé vřesem a borůvčím.

Od Pfaffenschlagu jsme pokračovali na Graselovu stezku. Došli jsme po ní až k Velkému Rákosnímu rybníku, což měla být naše dnešní konečná. Ten kousek ke Graselově sluji už jsme vzdali, protože jsme měli v nohách 8 km a stejné množství nás čekalo zpátky. Chvíli jsme si odpočinuli ve společenství komárů a vydali se zpět.

Vraceli jsme se jinou cestou, značenou velmi podezřele kulatou žlutou značkou, ale opravdu nás dovedla až do Slavonic. Jednu z posledních částí jsme šli obilním strništěm a bylo to prima.

Obrazek

Na náměstí ve Slavonicích jsme si dali dřívější večeři či pozdní oběd, koupili chleba a vydali se zpět do kempu.

Děti si po těch 16 km byly ještě zaskákat na trampolíně. A Tomáš s Gabkou zaplavat v rybníku.

 

Den třetí – sobota

 

Probudili jsme se do krásného letního rána. Přesvědčila jsem Gabku, abychom šly před snídaní do vody, ale ta se nakonec jen ponořila. Já jsem si trochu plávla, voda byla prima.

ObrazekOdjeli jsme opět do Slavonic. Tentokrát jsme chtěli navštívit Slavonické podzemí. Nejdřív jsme hrdinně nastoupili na delší 40 minutovou trasu, ale když nám vylíčili, co nás čeká, raději jsme chvíli počkali na tu kratší 20 minutovou. Dostali jsme po pas vysoké holínky, pláštěnky a baterky. Chodby byly místy dost úzké, část se šlo vodou, jeden kritický průlez jsme lezli po čtyřech. Tak nevím, jestli bychom zvládli tu delší. My dospěláci asi ne.

Pak jsme navštívili keramickou dílnu a každý (teda Tom ne) jsme si namalovali keramickou nádobu – misku, svícen a vázu (bohužel nebyly k dispozici hrníčky, které byly zrovna namočené, škoda). Nebylo to nijak jednoduché, chce to dost cvik. Všechno nám vypálí a Tomáš se pro to v průběhu září ve Slavonicích zastaví.

ObrazekPotom jsme vylezli 176 schodů na Slavonickou věž. Rozhled z vrchu byl moc krásný.

Poobědvali jsme ve stejné hospůdce jako včera a pak nasedli do auta a přejeli k hradu, teda zřícenině hradu Landštejn. Hrad se prochází libovolně bez průvodce. Děti si zkusily střílení z kuše, podívali jsme se na středivěké tance a rytířský souboj a vylezli na nejvyšší věž Landštejna.

Kolem půl páté jsme se vrátili do kempu. Koupali jsme se v rybníku, děti s Tomem byly na šlapadlech, večer jsme si udělali ohýnek a opekli buřtíky.

 

Den čtvrtý – neděle

 

Opět jsme se probudili do krásného rána. Děti spaly jako zabité do třičtvrtě na devět. Koupala jsem se jen já s Tomem.

Krátce po desáté jsme odjeli do Kunžaku – Lomy, kde je nejbližší zastávka úzkokolejné železnice. Měli jsme štěstí, vlak za chviličku přijel a měl v Lomech 20 minutovou přestávku, aby načerpal vodu, takže jsme si ho mohli důkladně prohlídnout. 

Obrazek

  Jeli jsme jen dvě zastávky – Kaproun se slavným Cimrmanem a Senotín. Tam jsme vystoupili a cestou necestou přes louky a lesy jsme se pěšky vraceli k autu. Cestou jsme se zastavili u rybníka a trochu se v tom horku ochladili. Dominik tentokrát odmítl.

Kolem čtvrté jsme byli zpět v kempu. Odpoledne a večer jsme strávili koupáním, vařením, minigolfem a částečným balením. Kemp se dnes zcela vylidnil, většina lidí sbalila a odjela. Vypadalo to divně prázdně.

 

Den pátý – pondělí

 

Budíček v 7 hodin, dětem se vůbec nechtělo vylízat. Ale musely, pokud jsme měli dojet do večera k moři.

S balením jsme byli hotovi v 9.30 a vydali se na dalekou cestu. Zastávka na nákup v Jindřichově Hradci, v 10.30 odjezd a pak už jen cesta, cesta, cesta. Probíhalo to celkem hladce, i děti byly v rámci možností hodné.

V 18.45 jsme dorazili šťastně do kempu v italském Gradu. Našli jsme malý příjemný kempík se spoustou volného místa. Postavili stan, snědli polévku a chystali se aspoň na malou procházku k moři. Gábinka to nemohla vydržet, už u stanu se hrabala ve špinavém písku a sbírala mušličky.

Když jsme přišli na pláž, zjistili jsme, že toto místo není úplně ideální a v čem je háček. Komáři. A moře sotva po kolena, kousek od břehu plné řas a krabů a téměř blátivé. Z pláže jsme utekli zničení a zcela sežraní. Honem jsme se osprchovali a zalezli za sítě stanu. Velmi zklamaní a unavení jsme šli spát s myšlenkou, že zítra balíme a jedeme o kus dál.

 

Den šestý – úterý

 

Ráno jsme vstali poměrně brzo – všichni byli v 7 vzhůru. Byli jsme se podívat ještě jednou na pláž a ten pohled byl opravdu strašný. Byl zrovna odliv, všude kolem v dohlédnutelné vzdálenosti bahno podobobné bažinám. Těžko říct, jestli to kousek dál v Gradu bude lepší nebo ne, ale neměli jsme chuť to zjišťovat. Provedli jsme bleskové už nacvičené balení a v 9.30 jsme opustili kemp. Sbohem, nikdy více.

Rozhodli jsme se pro nejbližší turisty zaplněné Bibione. Vzdálenost nebyla velká, cesta ubíhala celkem dobře až na posledních 16 km, které jsme absolvovali v dopravní zácpě skoro hodinu. V Bibione nás navigační cedule dovedly ke kempům, riskli jsme hned ten první – Duna. Měli snad poslední volné místo, které se nám ale líbilo, takže jsme na něj kývli.

Postavili jsme stan (teď už v tom budeme přeborníci, můžeme se klidně účastnit závodů ve stavění stanů), dali si jídlo a po polední siestě se vydali ke krásnému, čistému, teplému moři se spoustou mušliček.

Děti byly nadšené, voda super, konečně odměna za to strádání.

Obrazek

Den sedmý - středa

Nebylo co psát.Koupání, pískování, večer krátká procházka do blízkého centra. Půjčili jsme si šlapací rikšu a projeli se na konec silnice k přístavišti. Byla to docela sranda.

Obrazek

 Den osmý – čtvrtek

Den strávený koupáním, plaváním, pískováním. Večer badminton, fotbálek a tak. Nic zvláštního k zaznamenání.

Den devátý - pátek

 Ráno jsme udělali velkou poradu a dohodli se, že moře a plácání v písku už bylo dost. Dopoledne ještě budeme u vody, v poledne sbalíme a vyrazíme zase o dům dál.

Jak jsme rozhodli, tak jsme udělali. Na dopoledne jsme odešli k vodě, plácali z písku hrad a koupali se. Všichni čtyři jsme okusili, jak bolí žahnutí medúzy. Tomáš s Domčou prý viděli půlmetrového macka, děkuji, nechci. Nám s Gabkou stačily ty malé. Pálily dost.

V poledne jsme provedli akci kulový blesk a bleskovou rychlostí vše nacpali do auta. V 13.15 jsme opouštěli kemp.

Cesta ubíhala dobře, tentokrát bez zácpy či bloudění. Ve čtyři jsme byli v Seebodenu a začali hledat kemp. Ten první byl přímo ve městě a moc se nám nelíbil. Po pobřeží Millstattského jezera jsme dojeli až do Pesentheinu, kde jsme byli letos v zimě a kde jsme denně jezdili na lyže kolem terasového kempu. Ten se nám nyní zalíbil na první pohled. Měla jsem trochu obavy z toho, že k vodě se musí přes silnici, ale nebylo to tak – pod silnicí vedl přímo z kempu tunel až na břeh jezera. Prolízačky pro děti, stoly na ping pong, prostě rakouská dokonalost.

Vybrali jsme si místo, neuvěitelnou rychlostí postavili stan (už fakt můžeme na závody) a uvařili večeři. Pak jsme se šli podívat k jezeru a v té nádherné vodě jsme si zaplavali. Očista po koupání v moři.

Večer jsme zalízali s mrakem nad hlavou.

 

Den desátý – sobota

 

Zažili jsme obrovskou noční bouřku. Hromy, blesky, slejvák, lítalo to strašně blízko na námi. Pořád jsem poslouchala, jestli neuslyším děti, že se bojí, ale oba spali a rachot jim nevadil.

Ráno jsme ale vylezli téměř do slunečna. Vzhledem k tomu, že počasí mělo být dnes deštivé, nevyrazili jsme na velký výlet.

Ráno jsme se zastavili v Millstattu a koupili pro každého Korutanskou kartu. Děti navíc dostaly sešit na nálepky, které mohou získávat na jednotlivých atrakcích, dostupných v rámci karty. To je velmi nadchlo a naladilo na výlety.Obrazek

Nejdřív jsme jeli na panoramatickou cestou do údolí Malty – Maltatal. Serpentýnami, tunely a jednosměrnými cestami se semafory jsme stoupali nahoru. Na první větší zastávce jsme se šli podívat k nádhernému vodopádu a říčce pod ním. Gábinka se opět ihned začala vyslíkat ...

Na samém konci údolí je obrovská přehrada. Prošli jsme se kousek po hrázi a potom kousek po pobřežní cestě kolem horní nádrže. Bylo ale velmi chladno, foukal studený vítr, nejsme teď po italských vedrech na takové podmínky aklimatizovaní. 18 stupňů nám připadalo dost mrazivých. Brzy jsme se otočili a vydali na zpáteční cestu.

ObrazekV údolí Malty jsme se podívali do Eselparku. Malé zoologické zahrady, plné velkých a malých oslíků. Byli strašně milí, zvláště oslátka. Jedno Gábince žužlato tričko tak, že ho mělo skoro půlku v hubě, druhé žužlalo Tomovi palec u nohy. Kromě oslíků tam byla prasátka, kozy, koně, poníci, morčata, králíci a spousta opeřenců. Gábinka se chtěla svézt na oslíkovi. Pán mě velice překvapil, protože sotva Gabka vylezla do sedla, dal mi do ruky otěže a že si mám osla vézt sama. No nakonec se nám podařilo kolečko obkroužit a vrátit se s oslíkem zpět. Ale nevím, kdo koho vedl. Domča jet odmítl. Nevím, co má proti oslům.

Potom jsme v Gmündu navštívili muzeum Porsche. To asi nejvíc bavilo Tomáše. Ale když jsem dala Gábince do ruky foťák, taky se zabavila.Obrazek

Potom jsme chtěli zajet na nějakou pohádkovou stezku pro děti, ale začalo bouřit a stmívat se a trochu pršet, v Gmündu vypadla elektrika, tak jsme to vzdali a začali se vracet zpět do kempu.

Do Seebodenu jsme přijeli za docela vydatného deště. Abychom nejeli tak brzo do kempu (co tam, když prší), stavili jsme se v muzeu rybářství (taky pro další nálepku do sbírky). Prohlídli jsme si starou rybárnu, vycpané i živé sladkovodní ryby. Škoda, že nápisy byly jenom v němčině, mohli jsme se přiučit. Na patře bylo rybářské náčiní, staré harpuny, sítě, potápěčská výstroj a tak. Mezitím co jsme si vše prohlíželi, spustil se obrovský přívalový déšť spojený s větrem. Dešťová smršť byla tak strašná, že jsme s pár jinými návštěvníky v rybárně uvízli. Během chvíle tekly po silnici potoky vody, z kanálů tryskala voda, začali jezdit hasiči. Kolem muzea místo silnice tekla 40 cm hluboká řeka. Dlouho jsme čekali, než bylo možné vyjít ven.

Pak jsme projeli po bývalé silnici – proti proudu velké špinavé řeky, nakoupili v nedalekém obchodu a vydali se s obavami o stan do kempu. Cesta trvala docela dlouho. Na mnoha místech byla přehrazena špinavou valící se vodou z okolních kopců do Millstattského jezera. Myslela jsem, že vůbec nedojedeme. Kemp byl v pořádku a stan, i když značně promáčený, stál na místě. A uvnitř sucho.

Protože pořád pršelo, seděli jsme v autě a čekali, jestli vůbec někdy přestane. Po hodině se dalo vylízt ven. Nad jezerem byla nádherná duha.

 

Den jedenáctý – neděle

 

Ačkoli to večer vypadalo všelijak, ráno jsme vylezli ze stanu do sluníčka. Nachystali jsme svačiny a odjeli přes Spittal (mimochodem moc hezké město) pod dolní stanici lanovky na Goldeck. Vyjeli jsme kabinkou až nahoru, udělali výšlap na televizní vysílač či co to tam na vrchu stojí. Byli jsme nad chumáčky mraků, viditelnost byla krásná, ale ty bílé chomáčky ji dost ztěžovaly.

 

Obrazek

 

Pak jsme šli po cestě č. 210 (opět jsme si povzdechli, jak je v Čechách narozdíl od Rakouska nádherné jasné a srozumitelné značení), zdolali další 3 vrcholky a začali slízat do údolí hustým porostem. Na prvním vrcholku bylo zabobkováno od oveček tak, že ani nebylo kam stoupnout. A pak už jen krávy, krávy a zase všudypřítomné krávy.

Kousek jsme se po 210 vrátili a okružní 32 se hustým porostem borůvek, kolem nádrže sloužící v zimě pro sněhová děla, pozvolna vraceli na prostřední stanici lanovky. Odtud jsme kabinkou sjeli zpět do údolí. Gábince se na konci sjezdu udělalo dost špatně, téměř omdlela, ale zvládla to (po té, co ji Tomáš položil venku do trávy plné mravenců, vyskočila a hned jí bylo líp).

Obrazek

Cestou do kempu jsme nakoupili. Večeři děti moc nedaly. Byly asi utahané, výlet ve vysokohorských podmínkách jim dal zabrat.

 

Den dvanáctý – pondělí

 

Po včerejším výšlapu jsme zvolili odpočinkovější den. Nakonec ale příliš odpočinkový nebyl.

ObrazekVyjeli jsme co do vzdálenosti autem nejvzdálenějšího místa výletu – do Flachau do soutěsky Raggaschlucht. Cesta soutěskou vedla téměř stoprocentně po dřevěném žebříkovém chodníku nad propastí, kterou hučela voda. Místy to bylo docela kluzké, takže jsem měla pořádný strach o děti. Kdyby jim to podklouzlo a málo pevně se držely, je po nich. Vodopády a rokliny pod námi byly ale úchvatné. Zpáteční cesta vedla lesem, ale dost strmým klesáním, což nám dalo pořádně zabrat.

Z Flachau jsme odjeli do Gmündu, přesněji řečeno do Trebesingu, ve kterém je pohádková dračí stezka. Ta, co jsme ji vynechali kvůli dešti. Hlavně Domča pořád na ni chtěl, i když jsme oběma pořád vysvětlovali, že je to pro malé děti. K začátku stezky se jelo uzoučkou nekonečnou horskou silničkou, na které se dvě auta nemohla vyhnout. Uf. ObrazekZe stezky se vyklubala cca 3 km dlouhá cesta lesem se zastávkami, na kterých byly kulisy k pohádkám a možnost přečtení dané pohádky. Samozřejmě v němčině. Hlavní atrakcí byl vysutý most vysoko nad údolím. Vedle něho byla možnost svézt se na laně nad propastí. To absolvoval pouze Dominik. Jinak nic zvláštního a pro starší děti zábavného. Ale  procházka byla poměrně dlouhá, děti nefňukaly, takže jsme se všichni alespoň prošli.

Po nezbytném nákupu jsme dorazili do kempu a protože bylo poměrně teplo, šli jsme se vykoupat. Přestože na břehu foukalo jen trochu, vlny na jezeru byly větší než v Bibione, ale Gábince nevadily (protože nebyly slané) a ona i Domča řádily do zmodrání. Po večeři balón a pinec a hajdy do pelíšků.

 

Den třináctý – úterý

 

Na dnešek jsme naplánovali vysokohorskou túru na Reisseck. V celkem rekordním čase jsme odjeli z kempu. U lanovky byla už pěkná fronta. Co jsme ovšem nečekali, bylo to, že po nás chtěli vědět, v kolik hodin se míníme vracet zpátky a na přesně stanovený čas jsme si museli koupit lístky. Divná praktika. Organizace zpátečních jízd byla poněkud podivná, nicméně nakonec nám nahoře zůstaly k dispozici 3 hodiny času.

 

ObrazekVyjeli jsme dráhou s dvojím přesedáním téměř kolmo vzhůru do kopce. V jednom úseku bylo 82 % stoupání. Když už jsme byli nahoře a mysleli si, že je to vše, přijel pro nás úzkokolejný vláček a provezl nás poměrně dlouhým tunelem horou. Teprve tam byl konec cesty. Kolem nás byly už jen skály, hory a mračna lidí. Vydali jsme se k přehradní hrázi po docela zmateně značené cestě. Podél obou přehradních nádrží jsme přes kameny doskákali až na jejich konec. Pojedli jsme na břehu a byl čas se vrátit zpět. Vláček jsme chytli tak akorát. Díky množství lidí a v podstatě žádné přílišné volbě výletů to nakonec moc velký výlet nebyl. Ale podívali jsme se do skutečně vysokohorského pásma.

Obrazek

 

Po návratu do kempu jsme byli u jezera a pak nastalo částečné balení a úklid. Ráno nás čeká konečné balení a cesta domů.

 

Den čtrnáctý – středa

 

Ráno jsme vstali po sedmé, téměř násilím vytáhli děti ze stanu a začalo závěrečné balení. Roztřídit věci Dominikovi, aby bylo možné děti večer rozvézt tam, kde mají skončit. Díky nacvičenému balení a skládání stanu jsme mohli v 9.15 opustit kemp. Opět rekordní čas.

Cesta probíhala zcela bez problémů. U Seebodenu jsme najeli na dálnici a po dálnici dorazili až do Vídně. S nezbytnými přestávkami nám cesta trvala 7 hod. Kolem půl páté jsme dorazili do Brna, ale zácpou jsme se půl hodiny prokousávali k domu. Doma nám děti pomohly všechno vynosit zase zpátky nahoru, chvíli jsme si odpočinuli, a pak Tomáš odvezl Gábinku do Biskupic a já Domču do Olomouce, kde na něho čekala Petra s dědou.

A tak skončila naše velká prázninová cesta.